Suplujeme stát rovněž v informování propuštěných uprchlíků. Máme seznam asi dvaceti tlumočníků a tlumočnic, díky jejichž volnočasovému nasazení můžeme předávat informace v arabštině i perštině. Selhání státu vidím také ve stavu, v jakém uprchlíky propouští. Na nádraží opakovaně pomáháme lidem, kteří jsou nuceni i teď na podzim cestovat jen v letním oblečení. Přitom veřejných sbírek na pomoc uprchlíkům už proběhlo velké množství, jen se málokterá probojuje až za mříže detenčních zařízení.

S těmi pak souvisí i to podle mě největší selhání státu: není možné, aby v nich panovaly horší podmínky než ve vězení. Abychom na nádraží potkávali plačící uprchlíky, kteří si dávají k sobě zápěstí, aby tak naznačili spoutání, a neustále jen opakují: „Jail, jail.“ Ti lidé nejsou zločinci, „provinili“ se jen tím, že se narodili v jiné zemi. Většina z těch, které jsme potkali, se musí vyrovnávat hned s dvojím traumatem. Jedno si přinášejí z domova, druhé pak mají ze zážitků tady v Česku. Je to opravdu nepochopitelné, a to zejména proto, že nápravu lze zařídit poměrně snadno. Buď ministr vnitra vůbec netuší, co se v detenčních táborech děje, nebo nemá politickou vůli to změnit. Ani nevím, která varianta je horší. Z vyprávění propuštěných vyplývá, že třeba rozdělování rodin je běžnou praxí, přitom Česká republika je už za samotné zadržování rodin s dětmi dlouhodobě kritizována, a to i Výborem OSN pro práva dítěte.

S jakými reakcemi na svou činnost ses setkala? Ať už ze strany institucí, nebo ve svém okolí…

Negativních reakcí dostávám obrovské množství, ale pozitivních ještě více. Zvedla se silná vlna solidarity. A teď nemluvím jen o té obdivuhodné skupině, která spolu se mnou na hlavním nádraží v Praze dobrovolnicky působí.

Třeba minulý pátek – měla jsem službu a jedna z kolemjdoucích žen nám náhle dala do ruky peníze jako příspěvek. Chvíli nato jsme začali pomáhat osmnáctiletému chlapci propuštěnému z Vyšních Lhot. Měl hlad, tak jsme před chvílí získané peníze chtěli použít na nákup jídla. Ale obchodník, když se dozvěděl, proč nakupujeme, peníze odmítl a jídlo nám věnoval.

Ze strany institucí přicházejí reakce ambivalentní, přece jen jsme těžko uchopitelná živelná skupina bez právní subjektivity. Velký ohlas máme ze zahraničních médií, která v naší iniciativě vidí protipól vládního postoje k uprchlické krizi.

Máš nějakou představu, jak bude vaše činnost probíhat dál?

Není možné fungovat takto dlouhodobě. Potřebných na hlavním nádraží neubývá, spíše naopak. Vyjednáváme o pomoci od hlavního města Prahy, potřebujeme zázemí. Teď si veškeré věci předáváme v putovní krosně a nosíme ji čtyři hodiny na zádech. Někteří z nás se také začali více zaměřovat na pomoc lidem, kteří jsou v uprchlických zařízeních stále zavření.