25. 12. 2019

Odborná sekce pro lidská práva Strany zelených věnovala letos hodně pozornosti právům zdravotně postižených lidí. Dle Českého statistického úřadu je zdravotně postižených osob v České republice 1 152 000, tedy 13 % obyvatelstva, z nichž cca 100 000 není schopno si bez pomoci jiné osoby obstarat životní potřeby, například připravit si jídlo nebo se dostat ven z domova. Mnoho z nich má ztížený přístup nejen k základním životním potřebám, ale i hůře se domáhají i svých lidských a politických práv, protože před ně staví systém zdravých lidí překážky a bariéry. Ať už jsou tyto bariery fyzického nebo psychického původu, je možné tyto bariery zmenšovat nebo je dokonce úplně odstranit. Bezbarierovost je velice dobrým řešením a čím více bude ta zdravá většina solidárnější, tím bude bezbariérovost efektivnější a také levnější.

Rozhodl jsem se podporovat práva a příležitosti zdravotně postižených, protože je vnímám jako lidi, kteří nemají to štěstí být alespoň tak zdraví jako většina lidí v České republice,říká Bronislav Tomek, vedoucí Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených.

V tento den chceme vzpomenout na všechny zdravotně postižené a poslat jim naději v podobě rozhovoru dvou zdravotně postižených dam. Rozhovor se týká postižených a jejich možností zapojit se do většinové společnosti, také klimatické změny a co s tím mohou dělat Zelení.

Když se do toho nevložím sama, žádná změna se možná dít nebude, protože lidé, kteří se o změnu snaží, si musí navzájem pomáhat.

Politické strany potřebují různé lidi. Nemůžeme být všichni uniformní. Potřebujeme lidi, kteří budou dělat aktivismus, potřebujeme lidi, kteří budou lobbovat za zavřenými dveřmi, potřebujeme lidi, kteří budou psát, potřebujeme lidi, kteří budou na náměstích křičet, potřebujeme lidi, kteří budou na internetu, potřebujeme lidi, kteří budou v ulicích. Potřebujeme různé demografické skupiny. Nemůžeme být prostě jednolitá parta, musíme být tvořeni co nejširší, co nejrůznorodější skupinou lidí a musíme se snažit, aby tady v Česku se dalo žít, nejenom pro nějaké určité skupiny lidí, ale pro všechny.

Pokud nebudeme naslouchat postiženým lidem, třeba si ani nevšimneme toho, že někdo má velký problém. Začneme si toho všímat tehdy, až ten problém bude mít většina populace, ale to už třeba pro některé lidi bude pozdě. Zároveň je důležité, aby opatření ke zmírnění dopadů změny klimatu, která budeme zavádět, zároveň nediskriminovala jiné skupiny lidí, aby, pokud se rozhodneme něco omezit, to nemělo negativní vliv, třeba právě na postižené, kteří jenom díky tomu jsou schopni fungovat,říká Ivana Recmanová, zástupkyně vedoucího Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených a členka poradního orgánu pro lidi s postižením ombudsmanky ČR, která má kombinované postižení.

Celý rozhovor mužete posluchat zde : https://soundcloud.com/user-99013853/rozhovor-hana-sheala-grygarova-vs-ivana-recmanova-2  a jeho přepis si přečíst níže.

Přepis:

Hana Grygarová: ahoj, já tady vítám posluchače u nás doma ve studiu, a co vám teďka budeme povídat, je souvislost klimatickýho aktivismu a aktivismu za práva postižených. ten formát bude vypadat tak, že jedna z nás přečte otázku, obě na ňu odpovíme a pak druhá z nás přečte tu další otázku . jedna z nás a druhá z nás, to jsem Hana, to jsem já a pak je tady se mnou ve studiu Ivana

Ivana Recmanová: ahoj

H.G.: a děláme to my dvě . a přejdeme k naší první otázce, a to je, jak jsme se dostaly k aktivismu proti ableismu. bys mohla, Ivano, začít

I.R.: no, tak já jenom pro ty posluchače, co vlastně neví, co je to ableismus, tak to je vlastně diskriminace na základě postižení, něco jako rasismus je diskriminace na základě rasy, sexismus na základě pohlaví . tak co se týče toho aktivismu proti diskriminaci postižených, tak vlastně jsem se k tomu dostala tak ňák postupně, já vlastně mám vrozené postižení, já jsem autistka, diagnózu jsem ale dostala až v sedmnácti letech, no a vlastně jsem samozřejmě vnímala to, že postižení lidé jsou tak nějak odstavováni na vedlejší kolej a vlastně jsem si postupem času uvědomila, že když se do toho nevložím sama, tak se možná žádná změna dít nebude, protože jako těch lidí, kteří se o změnu snaží, není zase tolik nebo, nebo takhle, já si myslím, že je nás dost, ale prostě musíme si navzájem pomáhat

H.G.: OK, OK, díky moc za odpověď, teďka odpovím já . já jsem se dostala k aktivismu za práva lidí s postižením tak, že jsem byla dýdžejka vod roku 2003 a to jsem lezla na pódium tak, že jsem používala bednu, na kterou jsem vylezla, a pak jsem byla na pódiu a pak jsem objevila koncepci bezbariérovosti, která by v podstatě řešila problém nejenom lezení na pódium, ale i strašně moc, ale vzhledem k tomu, že jsem byla jako za svý postižení týrána, tak jsem byla velmi dlouho neschopná nějakým způsobem definovat, co vlastně cítím a co vlastně potřebuju . jedna z těch věcí, co potřebuju, byla právě ta bezbariérovost a od té bezbariérovosti jsem se odpíchla potom k dalším aktivitám a aktivismům, kdy jsem pochopila dejme tomu témata, jako je asistence, že téma násilí na postižených je nutný řešit jako téma násilí postižených, na postižených jako násilí na dalších menšinách, to má to podobný specifika, ale samozřejmě, není to srovnatelný, protože lidi mohou být součástí několika menšin, no a taky jsem, když byla dělaná demonstrace NRZP, Národní rady zdravotně postižených, tak jsme s týmem lidí udělali demonstraci, která kopírovala tu pražskou, ale dělali jsme ju v Brně, aniž by nás NRZP podporovala, aniž by jako . prakticky se o nás dozvěděla téměř až ex post, až ta demonstrace proběhla . a to organizování tý demonstrace je velmi podobný tomu, jak organizuju párty . já jsem z toho aktivismu měla ze začátku různý obavy, že mně to v podstatě poškodí značku jako dýdžejce, a já jsem velmi dlouhou dobu jako předstírala zdraví, jo, je to samozřejmě strašně vyčerpávající a bolestný a vod toho předstírání zdraví je, že jsem zažila týrání a šikanu, že jsem jako se snažila předstírat, že mezi postižený nepatřím, protože jsem si takzvaně internalizovala to, co se mi děje . tak, já už skončím a předám slovo Ivaně

I.R.: díky moc, přejdeme na další otázku, ta se rovnou nabízí, má aktivismus smysl, když je člověk v politické straně nebo nějakém jejím orgánu, nebo je lepší vlastně dělat lobbování za skrytými dveřmi nebo nějaký veřejný protest, prostě jak to dělat, když vlastně ty politické strany jsou stavěny k něčemu jinému než aktivismu, třeba právě k té politické práci

H.G.: já vůbec nevím, jak to dělat, mě nějak tak jako obecně vzali, dalo nabídku Žít Brno, což byla v podstatě recesistická strana, ale v momentě, když mně dali nabídku, tak já jsem to vzala velmi vážně a vstoupila jsem s nima do sporu, že v momentě, kdy chtějí dělat konferenci o bezbariérovosti a udělají ji v bariérovým klubu Eleven, no tak že prostě všechno špatně, načež jako mně bylo vzkázáno, že no ale tohle není jako akce pro postižený, načež jsem upozornila, přesně tohle je problém, vo kterým já celou dobu se snažím lidi přesvědčit, že neexistuje nic jako akce pro postižený a akce pro zdravý lidi, že existuje jenom prostě akce, a pokud z toho vyloučíte nějakou skupinu lidí na základě postižení, tak se jedná o diskriminaci a diskriminujete ty lidi i tím, že pořádáte akce v bariérovejch prostorách . to, že je všechno bariérový, ano, je to, to jsou prostě jednotlivý akty diskriminace a je dobrý to nějak pojmenovat, samozřejmě, bariéry, bariéry nejsou jediná diskriminace, jo, takže můj aktivismus v rámci politický strany je aktivismus omylem, co jsem dělala, byla demonstrace, ale demonstrace byla taky víceméně omylem, to, co jsem chtěla dělat, je psaní článků, a co mně přišlo, že je smysluplný, a co jsem se naučila od Američanů, bylo psaní článků, pár článků vyšlo, a to jsem považovala za to, co já chci dělat, že se situace vyvinula jinak, tak to je pouze zásluhou okolností, který kolem mě byly, kdy lidi měli o něco zájem a já tam byla jenom předat svý zkušenosti . takže asi takhle, takže bych jako předala slovo Ivaně

I.R.: jo, díky, já jsem vlastně vstoupila do politické strany před rokem, jsem členkou Strany zelených a vlastně od začátku já jsem se nijak netajila tím, že jsem postižená, to ani nešlo, já už jsem v té době byla nějak veřejně vyautovaná a vlastně jsem se od začátku snažila, snažila i tam přinášet ta témata ohledně postižení a s tím souvisejících věcí, já si myslím, že co se týče Strany zelených a jejího programu, tak ze všech politických stran, které tady v Česku jsou, ze všech, které znám, tak si myslím, že Strana zelených ho má z hlediska přístupnosti k postiženým asi nejvstřícnější, což ale neznamená, jako že tam pořád jako není co zlepšovat, a osobně si myslím, že se ten aktivismus vlastně s tou politickou prací nemusí vylučovat, respektive politické strany potřebují různé lidi, jako, nemůžeme být všichni uniformní, potřebujeme lidi, co budou dělat aktivismus, potřebujeme lidi, co budou lobbovat za zavřenými dveřmi, potřebujeme lidi, co budou psát, potřebujeme lidi, co budou na náměstích křičet, potřebujeme lidi, co budou na internetu, potřebujeme lidi, co budou v ulicích, potřebujeme různé demografické skupiny, nemůžeme být prostě jednolitá parta, musíme, musíme prostě být tvořeni vlastně co nejširší, co nejrůznorodější skupinou lidí a musíme se snažit, aby tady v Česku se dalo žít, nejenom pro nějaké určité skupiny lidí, ale pro všechny

H. G.: díky moc, to je úplně, úplně jako dobrá připomínka, že politika musí zahrnovat úplně všechny demografický skupiny lidí a nedá se z toho někdo vyloučit, jestli . myslím, že jsem na řadě s otázkou já

I.R.: ano

H.G.: takže já bych řekla další otázku a jaké výzvy boje proti ableismu stojí před Českou republikou a co můžou udělat Zelení

I.R.: no, co se týče těch, těch výzev, tak je toho hodně, protože co se týče České republiky, tak ta situace tady není růžová . jako samozřejmě, můžeme se chlácholit tím, že je to tady lepší než v nějaké jiné zemi, ale myslím si, já nemám tady ta srovnání, srovnání ráda, důležité je, aby tady opravdu byla, byla skutečná spravedlnost, takže pořád se dá co zlepšovat, třeba v oblasti školství, v oblasti zdravotnictví a v oblasti participace na veřejném životě, v zaměstnávání, ve veřejné reprezentaci, je pravda, že v poslední době se to zlepšuje, ale myslím si, že to jde pořád, pořád pomalu a že je potřeba to ještě, ještě popostrčit, a co se týče toho, co může pro to udělat Strana zelených, tak já si myslím, že jako politická strana toho může udělat dost, jednak z hlediska práce na magistrátech, úřadech městských, městských částí, máme, máme i senátory, zastupitele v několika krajích a tam, tam lze toho udělat dost, lze přinášet nové vyhlášky, nové zákony, nové politiky, už jenom vůbec o tom mluvit a zmiňovat to, snažit se, aby veškeré zákony a vyhlášky byly inkluzivní právě k postiženým, ale i jiným skupinám obyvatelstva, snažit se, snažit se vlastně tlačit právě postižené lidi do rozhodovacích pozic a orgánů v rámci Strany zelených . tohle říkám právě z toho důvodu, že já ve Straně zelených působím zároveň v Odborné sekci pro lidská práva, kde jsem zástupkyní vedoucího, a samozřejmě, nejsem, nejsem nějak extra viditelná, ale to si myslím, že není, jako v rámci v rámci, řekněme, tak nějak v rámci strany obecně . nebo respektive takhle, abych, abych to řekla ňák méně komplikovaně, není to tak, že bych byla ňák extra exponovaná, ale myslím si, že důležitá je, důležitá je ta práce, co se udělá a samozřejmě zároveň by bylo dobré tlačit ty postižené lidi na kandidátkách, tlačit je tam do těch míst na která jsou kvalifikovaní, na která mají kompetence, aby to nebylo jenom tak, že postižení připomínkují záležitosti postižených, ale aby bylo vidět, že postižený člověk je odborníkem nejenom na postižení, ale i na další věci

H.G.: díky moc, to je zrovna, to jsi mě navedla na na otázku toho, že včera jsem řešila nějakou sociálně-zdravotní problematiku a řešila jsem dotazník, který se týkal neuromuskulárních center, a ten dotazník byl z metodologickýho hlediska prostě špatnej, jo, přestože jsem z fildy několikrát vylítla, tak holt prostě ty kredity z metodologie mám a minimálně vím, jak se dá udělat dotazník, mám ale obavy, že vzhledem k tomu, že jsem žena a ještě k tomu postižená, tak moje připomínky nejsou braný jako hm . relevantní a právě, jak jsi říkala, lidi s postižením nebo postižení lidé, používám sociální model proto říkám postižení, jsme odborníkama a jsme vzdělanejma lidma, problém je, že se nám to nevěří, a tuplem se nám to nevěří, pokud jsme teda ženy, takže naše znalosti padnou vniveč, a co je jako zajímavý, pokud se vám tohle děje dlouhodobě, pokud se vám děje dlouhodobě, že vám nevěří, napřed zaberete strašlivě, jo, a děláte a makáte jako šroub a máte znalosti úplně neuvěřitelný a pak teda bohužel, když se to děje dlouho, tak vyhoříte, a pokud teda necháme ty talenty postiženejch lidí vyhořet, protože my je pravděpodobně budeme, budeme ty lidi s postižením schopný zapojit v momentě, kdy už si zažili nějakou opresi, a teda jejich práce bude výjimečně kvalitní, ale pokud je nezachytíme aspoň v tomhle momentu, tak se ztratí neuvěřitelný know-how, který se týká sociální problematiky, který se týká zdravotní problematiky a který se taky týkaj jejich oborů, ať už se věnují materiálovýmu inženýrství, optice, nebo metodologii sociálních věd, takže z hlediska . to není jenom výzva k boji proti ableismu, to je výzva boje proti ztrácení know-how, proti . jo, todle by zapadlo i do nějakejch neoliberálních konceptů bez, bez problému, že by se v tom muselo mluvit o ňáké spravedlnosti, jo, tohle je čistě a prostě jenom takzvaný zdravý rozum, tak . no a jaké výzvy z hlediska boje proti ablesismu stojí před Českou republikou? pokud my to nezachytíme, nám stárne populace, tak se nám nepodaří úspěšně vyřešit stárnutí populace a co pro to můžou udělat Zelení, jak říkala Ivana, jo, být více inkluzivní, mít více inkluzivní zapojování, zapojování postižených právě proto, aby se vyrovnala dlouhodobý nezapojování postižených, jo, tak . kdo teďka má říkat otázku?

I.R.: teďka bych měla říkat já

H.G.: tak, tak říkej

I.R.: tak, teď přichází hlavní zelené těma, klima a boj s ableismem . jak vlastně docílit klimatické spravedlnosti pro postižené

H.G.: jo, díky moc za tudle otázku, to je . tady mě k tomu napadají dvě věci, zaprvý, když mělo Ende Gelände, ňáký hnutí, teda ne, oni, oni jsou hnutí a oni měli nějakou akci, nabízeli, pokud jste postižení, tak nám zavolejte a pravděpodobně nabízeli asistenci, jo, nevím, nevím přesně –

I.R.: taky nevím

H.G.: – co tím bylo myšleno, protože voni to měli v němčině a německy, německy zas tak neumim, takže byli, byli jako vybízeni postižení, aby se zapojili, což mně přijde jako naprosto výborný . co, jak dosáhnout klimatický spravedlnosti pro postižené, jednak teda vyzvat ty lidi, ať se zapojí, a jednak jako zjistit, co je pro ně překážka, když by se zapojit chtěli, aby se teda vopravdu zapojili, protože můžeme zjistit, že ta překážka je, že se třeba bojí, že je někdo napadne, což jako naprosto chápu, ale že taky překážka taky může taky bejt něco, co jsme schopní ňákým způsobem vyřešit, a to, že prostě dejme tomu na demonstraci bude ňáký mladý . nebo ne mladý, ale prostě člověk, který je odtlačí na vozíku do . někde, kde si budou moct jít na záchod, případně se v rámci demonstrace udělat ňáký klidný místo, kde si můžou nabrat lidi zpátky energii, kterou ztratili tím, že jsou v tom strašným davu . jo, i kdyby to měla bejt třeba jen miska vody pro asistenčního psa a nebo třeba jenom ňáký pochopení, hrozně se mně líbila aktivita Jiřího Černýho, kterej protestoval proti názvu demonstrace Nejsme slepí, prostě není dobrej nápad spojovat nevidomost, zrakový postižení s neschopností, právě jak jsem předtím mluvila vo těch jako expertech, kteří mají fakt hrozně moc zkušeností, ale jsou diskriminováni, takže to stejně přijde vniveč, jo, takhle můžeme, pokud budeme brát v úvahu připomínky postižených, teďka to jsou zrovna ty připomínky ohledně ableismu, tak to můžeme udělat více inkluzivní a zase nabrat, nabrat jako velký zkušenosti a potom ještě jedna věc, postižení lid mají zkušenosti, jak vyjít s málem, s málo penězma, s malou asistencí a tak dále . pro klimatickou, pro klimatický hnutí je todlencto zase nedocenitelný informace, protože na jejím základě je možno vybudovat nějaký účinný strategie, který budou fungovat a budou klimaticky víc neutrální? je to dobrý slovo? neutrálnější?

I.R.: no, asi

H.G.: míň zatěžující?

I.R.: míň zatěžující

H.G.: jo, budou klimaticky míň zatěžující, což už mají hotový, implementovaný, ale, ale prostě se jenom o tom neví, tak . já bych teďka předala slovo Ivaně a . prosím tě, Ivano, já jsem možná říkala ňáký hrozný blbosti, protože

I.R.: ne v pohodě, dobrý

H.G.: kdyžtak mě zkoriguj, jestli jsem něco uťápla

I.R.: v pohodě, já si myslím, žes to řekla skvěle, prostě takový ty praktický rady, jak dělat ty protesty inkluzivnější, to je hrozně důležitý a je důležité, aby na protesty nechodili jenom, když to řeknu stereotypně, jenom mladí silní muži s iPhony, aby to bylo prostě pro každého . já si myslím, že co se týče právě té klimatické změny a klimatické spravedlnosti, tak je důležité si uvědomit, že klimatická změna dopadá nejhůř právě na ty lidi, co jsou vlastně ve společnosti nejvíc utlačováni . vidíme to třeba už jenom ve světě, když si vezmeme, že tady v Evropě je sice jenom trošku horko, ale třeba jsou části světa, kde to bude mít úplně katastrofální důsledky, kde třeba ani nebude k žití, viděla jsem i studii, podle které dopadá klimatická změna hůř na ženy, protože v některých částech světa na nich stojí právě obživa rodiny a obdělávání polí, a samozřejmě to také dopadá mnohem hůř na postižené lidi, tím spíš na postižené lidi, kteří jsou právě třeba z tadytěch, z těch končin světa, kde, kde za chvíli nebude k žití, nebo na postižené ženy a podobně a . jak jsem, jak jsem říkala, na postižené lidi to může dopadat hůř než na lidi, kteří nejsou postižení, a pokud nebudeme naslouchat postiženým lidem, tak si třeba ani nevšimneme toho, že někdo má velký problém, začneme si toho všímat až tehdy, až ten problém bude mít většina populace, ale to už třeba pro některé lidi bude už pozdě a zároveň je důležité, aby ta opatření právě ke zmírnění dopadů klimatu, změny klimatu, aby vlastně ta opatření, která, která budeme zavádět, aby zároveň nediskriminovala jiné skupiny lidí, aby, pokud se rozhodneme něco omezit, aby to nemělo negativní vliv, třeba právě na postižené, kteří právě jenom díky tomu jsou schopni fungovat

H.G.: jo, to mně ještě prosím tě připomeň, to jsem ti ještě, nevím, jestli to byla nahrávka na mě, ale tohle mně připomíná brčka

I.R.: jo

H.G.: brčka jsou inkluzivní design, to je něco, co jde aj za bezbariérovost, inkluzivní design na rozdíl vod bezbariérovosti není nic, za co by bylo napasované jen pro imobilní, inkluzivní design vypadá, že ta věc zapadá do celkovýho designu světa a může je používat jak zdravej člověk, tak postiženej, a jednou z těch věcí jsou právě brčka, brčka, který jsou jednorázový, který jsou plastový, a brčka, který jsou všude volně k dispozici . jak jsem říkala, součástí inkluzivnosti je nestigmatizovat uživatele . A přesunutí brček do kategorie pro postižené máme v momentě, kdy ještě nebyla provedena celková destigmatizace, jo, destigmatizace je, že se ještě lidi nenaučili normálně bavit s postiženýma, tak v tom momentě může vést k následkům, že lidem bude tak trapný, to jsem zažila já, vopravdu, abych si řekla vo ňákou pomoc, a viděla jsem i lidi, kterým bylo tak trapný, že něco se jim děje, tak to třeba neřekli doktorům v nemocnici a pak se ten jejich zdravotní stav zhoršil natolik, že to bylo velký špatný, takže bych to řekla: neberte nám brčka, a argument, že jako kvůli tobě umře želva, želvy umíraj především kvůli rybářským sítím, jo, jestli chcete, aby neumíraly želvy . začněte u sebe . nejezte ryby

I.R.: jo, já bych ještě k tomu dodala, četla jsem, jak vlastně tadyto, řekněme, univerzální brčko, vzniklo tak, že v USA jedna holčička skončila v nemocnici, měla nějakou nemoc, kvůli které nemohla ústy přijímat potravu, a tehdy myslím žádné infúze neexistovaly, tak její otec vymyslel právě tohleto brčko a takhle ji vlastně krmil . no a všimly si toho zdravotní sestry a přišlo jim to super, tak žádaly po něm, aby těch brček vyrobil víc pro pacienty, no a takhle se vlastně ta brčka rozšířila, takže ono to brčko vlastně vzniklo jako už právě s tím záměrem, že by pomohlo nemocným nebo postiženým lidem

H.G.: to je, to je super připomínka, jo, takže, takže jako díky bohům za brčka . tak, teďka tady máme poslední otázku, já nevím, kdo je zase na řadě

I.R.: asi ty, myslím

H.G.: dobře, takže jako co se nám povedlo a co bysme udělaly jinak . já si vůbec nejsem jistá, co se z mejch věcí dá považovat, že se povedlo, jsem ráda, že mně funguje tranceová noc Mindcircus, kromě teda toho, že se lidi pobaví trancem, tak lidi mají možnost vidět reprezentaci lidí s postižením v totálně jiný roli, než jsou zvyklí . vidí mě tam jako dýdžejku, viděli mě tam, jak se štrachám dystroficky na pódium, úplně jinej druh chůze než takzvaně normální, teďka mě tam vidí na vozíku, lidi měli možnost mě takhle vidět od roku 2003, já jsem se to teda snažila skrývat, přes ňákej ten Mindcircus 2012, kde jsem neskrývala absolutně nic, a když jsem teďka jako po zlomenině přišla vo mobilitu úplně, tak taky nic neskrývám a prostě pokračuju v hraní dál, takže myslím si, že tady tonhlencto se mě výborně daří, co se mně teda jako nedaří, je zvládat organizaci věcí kolem neuromuskulárního onemocnění, mělo tady vzniknout neuromuskulární centrum, to je, tady je prosím vás, mluvím vo něčem medicínským, ale spíš chci říct tu dostupnost zdravotní péče, jo, jako, člověk bez postižení nebo takzvaně intaktní, pokud potřebuje řešit věc typu bolí mě záda, stejně tak to potřebuje řešit ten dystrofik, problém je, že s dystrofikem si taková ta dejme tomu fyzioterapie neví zas až tak rady, takže je potřeba udělat specializovaný pracoviště, ale ano, mít specializovanou zdravotní péči zase člověka nijak jako nevylučuje z tý, ježišmarjá, z toho, aby byl občanem, a já občas, občas vidím, občas vidím takový články, který strašně lidem berou sebe, sebeúctu, sebevědomí? schopnost se rozhodovat, že najednou jsou tam ty lidi jako zkomprimováni do takového ideálního pacienta, ideálního krychlového pacienta ve vakuu a neřeší se tam vůbec nic jinýho než, než jako ty takzvaně speciální potřeby a na druhou nebo naopak, je tam zase takovej ten narativ o tom překonání, jo, to je jedno s druhým a potom teda se nám jako dějou ty věci, že lidi, kteří jsou mladí a žijou třeba ještě s rodinou, tak jako jim ta rodina říká: no ale ty přece nejseš takovej chudák jako tady psali vo tom Miloškovi, omlouvám se všem Milošům, ten je teda na vozíčku a ty jako nejseš na vozíčku, tak proč teda jako nemůžeš jít a udělat si večeři, no protože su unavená, jak můžeš bejt unavená, vždyť je ti 40, co budeš dělat, až ti bude 50 . přehání, no, nepřeháním, jo, nepřeháním, tohle je bohužel každodennost, ve který jako žijem a která je, todle je jenom takový nedorozumění, jo, ta skutečná realita může bejt mnohem intenzivnější, takže co se mně prostě nedaří, je navázat nějakou komunikaci s těma, co rozhodují o tý zdravotní péči, ale aby to nebylo za tu cenu, že další skupina lidí bude přesunuta do kategorie méně hodnotných lidí, no, takže se u toho Mindcircusu samozřejmě zase riziko, že řeknou: no, nemůžeš jako čekat, že ti pomůžeme, když vidíme, že lidi s dystrofií hrajou jako dýdžejové, to, to je taky chybný uvažování . tak, takže kdyžtak, doufám, že to, co jsem tady říkala, že to dávalo ňák smysl

I.R.: mně jo

H.G.: a předávám slovo Ivaně

I.R.: jo, díky moc, to je strašně super, co jsi řekla, co se povedlo mně, to si myslím, že by měl spíš zhodnotit někdo jiný, já jsem každopádně ráda, že se mi podařilo samozřejmě dosáhnout určitých met v mém životě, a jsem ráda, že pracuju teda jako novinářka a že, že jsem vlastně vyautovaná autistická novinářka, nevím, kolik nás je v Česku, asi moc ne, a že vlastně tlačím nejenom ta témata autismu a postižení obecně, ale že píšu i o jiných věcech, že píšu recenze na hudební alba, že píšu recenze na hip-hopová alba, jsem vlastně první člověk tady v Česku, kdo psal recenzi na nejnovější album Missy Elliott, které vyšlo letos v létě, v roce 2019, a doufám, že pořád budu mít možnost, možnost v tom dál pokračovat a ve všech těch věcech, které dělám . co bych udělala jinak, to se špatně, špatně hodnotí, hlavně z toho důvodu, že já se nerada dívám do minulosti a nerada si říkám, co bych udělala jinak, protože já se nechci topit v nějaké sebelítosti nebo tak něčem, já si myslim, že i když jsem něco neudělala úplně ideálně, tak pořád to mělo nějaký pozitivní dopad, možná jsem mohla nějaké detaily udělat třeba trošku jiným způsobem, ale myslím si, že, že nejdůležitější je se ozvat, a takové ty věci, jako jak to udělat o trochu efektivněji a podobně, to se člověk může naučit za běhu, jako já si myslím, že důležitý je hlavně dodávat postiženým lidem a nejenom jim sebevědomí, aby se dokázali ozvat a aby si dokázali říct o svoje potřeby

H.G.: díky moc, tak já bych teda, tohlencto je úplně super shrnutí, dodávat postiženým odvahu, aby se uměli ozvat a říct si o svý potřeby, tady s tímhle bych to ukončila a díky moc, Ivano, že jsi byla za náma nebo teda za mnou do Brna do studia . tak jo, na shledanou někdy příště

I.R.: na shledanou