Bič na bariéry, 3. díl

20. 6. 2020

COVID-19, inhalátory a domácí násilí.

Zelení přinášejí další díl podcastu Bič na bariery, který se zabývá lidskými právy zdravotně postižených a jejich životem v české společnosti. Byl založen v roce 2019.

„Zdravotně postižení patří k těm nejzranitelnějším částem české společnosti a vzhledem k tomu, že již tvoří téměř 13% české společnosti a stále přibývají další, nabývá tato tématika důležitosti jak z hlediska humánního, tak z hlediska demokratického,“ říká Bronislav Tomek, vedoucí Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených.

Za poslední tři měsíce byl tématem číslo jedna v České republice virus COVID-19. Jak dopadal na životy většina obyvatelstva, víme – jak ale ovlivňoval ty, kteří mají nějaké postižení? A jaký vliv měl na domácí násilí? Jak se proti němu mohu bránit? A můžu používat inhalátor, i když zatěžuje životní prostředí? Tyto a další otázky vám zodpoví dnešní díl podcastu Bič na bariéry, kterým vás bude provázet Ivana Recmanová, zakladatelka podcastu Bič na bariery a zástupkyně vedoucího Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených. Na tvorbě Biče na bariéry se podílejí výhradně zdravotně postižení členky a členové Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených.

Podcast:

https://soundcloud.com/user-99013853/bic-na-bariery-treti-dil

Přepis:

Ivana Recmanová: Dobré odpoledne. Vítejte u třetího dílu podcastu Bič na bariéry, podcastu Strany zelených o zelené politice a postižení. Jmenuji se Ivana Recmanová a budu vás tímto dílem provázet. Mohli jste mě slyšet například v předchozích dvou dílech.

A o čem si dnes budeme povídat? Prvním tématem bude koronavirová pandemie, druhým budou dýchací obtíže a posledním domácí násilí.

Začneme tedy koronavirovou pandemií, což je téma, které se hodně v posledních měsících v České republice diskutovalo. Aby ne – je to dokonce téma celosvětové. Takže – jak to tedy s koronavirem bylo?

V první řadě budu používat termín COVID-19, jelikož, ačkoliv se jedná o druh koronaviru, jedná se pouze o jeden z jeho druhů. Koronavirů existuje několik, existovaly i v minulosti a ten, s kterým se nyní potýkáme, ten dostal minulý rok název COVID-19.

Jak jistě víte, do České republiky se koronavirus COVID-19 dostal ještě v zimě tohoto roku. Opatření, která zavedla vláda, byla zavedena poměrně rychle, a i když ta opatření určitě zabránila obřímu rozšiřování, měla také negativní vliv na životy lidí, ať už se jedná o ztráty zaměstnání, ušlé zisky a další a další aspekty.

Jaký vliv to mělo na drtivou většinu populace, o tom jsme se mohli dočíst v médiích. Jenomže jaký vliv to mělo na lidi s postižením nebo postižené lidi?

Budu-li mluvit čistě za sebe jako za autistku a člověka s obsedantně-kompulzivní poruchou, tak, co se týče ekonomických dopadů, ovlivnilo mě to tak půl na půl. Jsem napůl zaměstnaná, napůl podnikám, o zaměstnání jsem nepřišla, nicméně nějaké ztráty ve výdělku jsem pocítila, jelikož najednou mi odpadli klienti. Někteří klienti neměli peníze z rozličných důvodů, případně protože řešili existenční starosti, takže jsem to pocítila i na vlastní kůži, nicméně jsem se z toho vyhrabala. Jsou lidé, kteří takové štěstí neměli.

Problém byl také v tom, že v průběhu dubna vláda schválila výjimku pro autisty, co se týče nošení roušek. Nošení roušek nebo spíš řekněme ústenek bylo zavedeno z toho důvodu, aby se virus nešířil. Je prokázáno, že nošení roušky snižuje riziko přenosu o značně mnoho procent. Proč autisté dostali výjimku? Jedná se především o lobování ze strany neziskové organizace Děti úplňku, která sdružuje převážně příbuzné autistů nebo lidí na autistickém spektru obecně.

Ten důvod, proč o to žádali, byl takový, že podle nich někteří autisté, především ti, s kterými měli osobní zkušenost, nemohli ústenky nosit. Těch důvodů bylo několik, alespoň ty, které uváděli, například to, že dotyční nerozuměli důležitosti nošení ústenek, případně si je nenechali prostě bez důvodu vůbec nasadit. Nicméně bylo důležité, aby se pohybovali venku, aby mohli chodit na vzduch a aby nezůstávali zavření doma. Možná si řeknete: “Vždyť to je přeci super, ne? Budeme inkluzivní a umožníme lidem – všem lidem -, aby se mohli pohybovat venku.”

No, jo, jenomže má to také své stinné stránky. A ty právě nebyly zohledněny, snad právě z toho důvodu, že dotyčnou neziskovou organizaci nevedou převážně lidé na autistickém spektru. V čem je tedy problém?

V první řadě, pokud jste sledovali zprávy, jste možná zaznamenali, že někteří lidé, kteří se z různých důvodů venku, ale i vevnitř bez ústenky pohybovali byli svým okolím ostrakizováni. Stačilo, že někdo třeba vylezl na balkón bez roušky, zakouřil si a hned na něj sousedé volali policii.

A teď si představte, že jste autista a jdete po ulici. Nemáte roušku, protože ji mít nemusíte, a najednou někdo na vás tu policii zavolá s tím, že porušujete předpisy. Policie vás zastaví a zeptá se vás, proč roušku nemáte, případně vám rovnou napaří pokutu.

Co s tím uděláte? Můžete samozřejmě říci, že jste autista nebo člověk na autistickém spektru, jenomže co vám na to řekne policie? “To by mohl říci každý. Dokažte to nějak!”

A jak vy to dokážete? Problém je v tom, že autisté nemusejí mít povinně žádné kartičky nebo informační cedulky, kde by bylo uvedeno, že jsou autisté. Samozřejmě, je otázka, jestli by něco takového mělo existovat. Minulý rok určité kartičky byly zveřejněny, nicméně, jak jsem již říkala, nejsou povinné. A hlavně – i ze strany samotných autistů nebo lidí s autismem byly vůči nim vzneseny námitky. Nebudu zabíhat do detailů, každopádně tu kartičku nemá každý. Já ji taky nemám a ani si ji nehodlám v té podobě, v jaké existuje, pořizovat. Takže co můžu dělat?

Můžu samozřejmě po kapsách nosit svoji diagnózu, jenomže je to několikastránkový dokument a jsou v něm citlivé informace. A jsou tam citlivé informace nejen o mně, ale i o mojí biologické rodině. To není dokument, který by člověk chtěl jen tak ukazovat cizím osobám.

Druhým problémem je to, že i když bylo autistům umožněno venku se pohybovat bez ústenky, nebylo jim to umožněno ve vnitřních prostorech. Budu-li mluvit ze své vlastní zkušenosti, pokud jsem šla po ulici a dívala se do výloh obchodů, různých kanceláří a dalších nebytových prostor, viděla jsem nápisy se slovy: “Prosím, vstupujte pouze s rouškou.” Ať už se jednalo o obchody, ordinace lékařů, nebo úřady, toto tam viselo.

A nyní si představte, že jste autista, který si chce jít nakoupit rohlíky, který chce jít  k lékaři, který si chce koupit cokoliv jiného nebo který chce nastoupit do prostředků městské hromadné dopravy. Nemáte šanci, ledaže byste měli ústenku. Takže autisté se bez ústenky mohou pohybovat venku nebo mohli se v dané době pohybovat venku, ale byli stejně pořád vyloučeni z určitých aspektů veřejného života.

Já jsem na sobě ústenku měla. Mně ústenky nevadí, vím, že jsou lidé, kteří jsou na různé materiály citliví a nemohou je nosit. Můj případ to naštěstí nebyl a rozhodla jsem se chránit ostatní. Nicméně měli bychom pamatovat i na ty, kteří nemohou chránit ostatní. Případně by měly být vymyšleny jiné způsoby, jak ostatní chránit.

Objevily se informace, že je nespravedlivé, že tato výjimka byla z postižených lidí nebo lidí s postižením uzákoněna nebo uvedena do praxe pouze pro autisty. A že mělo něco podobného existovat i pro další lidi.

Rozumím tomu, že nezisková organizace, která se zabývá autismem, nemůže řešit problémy, které se týkají jiných postižení. Nicméně toto by si měli ohlídat lidé, kteří takové vyhlášky nebo taková nařízení umožňují a schvalují, a měli bychom na to myslet my jako společnost i jako celek.

Čímž se dostávám k našemu druhému tématu a tím jsou dýchací obtíže. Za návrh tématu děkuji Haně Grygarové, člence Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených.

Co se týče astmatu, dýchacího onemocnění nebo postižení, týká se asi 300 milionů lidí na této planetě, což je zhruba 5 % populace. 84 % lidí s astmatem nebo astmatiků užívá inhalátor. Inhalátorů jsou různé druhy a existují inhalátory, které vypouštějí do ovzduší více oxidu uhličitého než jiné. Média to zaznamenala a všimla si, že takové inhalátory mohou přispět k vyššímu podílu CO2 ve vzduchu, který planetu Zemi ničí.

Objevily se návrhy, že by se takové inhalátory měly přestat vyrábět nebo používat, což by ale bylo nebezpečné. Říkáte si proč? Jednoduše z toho důvodu, že na těchto inhalátorech jsou existenčně závislí právě lidé, kteří je potřebují. Ti, kteří mají dýchací potíž. Možná si řeknete: “A proč prostě nepřejdou na inhalátory, které jsou k životnímu prostředí šetrnější?” To by bylo skvělé, jenomže ne každý má tu možnost. A ne každý má tu možnost z toho důvodu, že astma je široké spektrum. Jak jsme si řekli, někteří astmatici nebo lidé s astmatem inhalátory nepoužívají. A ti, kteří je používají, se také od sebe z hlediska toho, jak jejich astma vypadá, se také různí. Čili ne každý může používat ty inhalátory, které životní prostředí zatěžují méně, jednoduše proto, že by je to ohrozilo na životě.

Co tedy s tím? Pravda je taková, že i když inhalátory vypouštějí, řekněme, vyšší množství CO2 do vzduchu, ve srovnání s tím, kolik CO2 vypotřebují některé továrny nebo jiné předměty, se domnívám, že toto není zas až tak vážný problém.Navíc je potřeba si uvědomit, že k některým takovýmto onemocněním dochází právě v důsledku toho, že různé továrny, různé společnosti vypouštějí právě do vzduchu vyšší množství CO2 nebo jiných plynů, které pak lidi ohrožují.

Pokud vám tedy vadí, že některé inhalátory zatěžují životní prostředí, neukazujte prstem na lidi s astmatem či astmatiky. Neukazujte prstem na určité inhalátory, ale ukazujte prstem právě na ty, kteří toho CO2 vypouštějí mnohem víc a ohrožují nás všechny dohromady.

A nyní poslední téma, kterým je domácí násilí. Domácí násilí tak trochu souvisí se současnou koronavirovou krizí. Nicméně je to něco, co tu existovalo předtím, a také něco, co bohužel nejspíš  existovat bude, i když koronakrize pomine.

Proč je to problém z hlediska koronakrize? Jak tedy víte, v České republice byl právě v důsledku šíření viru COVID-19 omezen pohyb osob na území státu. To znamenalo několik věcí. Znamenalo to, že lidé například trávili mnohem víc času doma. Zatímco do té doby, než koronakrize vypukla, lidé mohli vesměs neomezeně chodit ven. Najednou byli drženi doma a doma byli drženy i oběti domácího násilí, často i se svými násilníky. A protože byla uvalena karanténa, ne každý mohl odejít. A ne každý ani věděl, že odejít může násilník.

Ve Francii vyšly statistiky, podle kterých právě domácí násilí v důsledku koronakrize stouplo. V České republice se k tomuto názoru z hlediska České republiky klonili i kloní místní experti. Je potřeba si uvědomit, že domácí násilí je celospolečenský problém, že to je velmi závažný problém a podle statistik se až každá třetí žena žijící v České republice setká s domácím násilím. Ne vždycky se ale obětem dostane pomoci, ne vždy ani oběti vědí, jak se mohou obrátit na pomoc, a ne vždy dokonce vědí, že to, co se jim děje, je špatné a že to není jejich vina.

Jak tedy můžeme obětem pomoci nebo jak můžeme pomoci sami sobě, pokud se nás to týká?

Karanténa už sice není, nicméně nevíme, co se bude dít dále. Je možné, že se virus bude nadále šířit, je možné, že také ne, nicméně pro všechny případy je potřeba si uvědomit, že i když je vyhlášena karanténa, máte právo se obrátit na policii, která následně vykáže násilníka na deset dní z bytu. To, kam násilník půjde, je jeho problém. I když je uvalena karanténa, z bytu musí odejít.

Jako zranitelné oběti máte navíc právo na bezplatnou právní pomoc. To se týká především postižených lidí nebo lidí s postižením, kteří například nemají své vlastní příjmy nebo jejichž příjmy kontroluje násilník, případně lidi, kteří jsou svým násilníkem nějak ovládáni, jsou nuceni s ním žít v jedné domácnosti nebo jsou na něm jakkoliv závislí.

Nemusíte se tedy bát, že byste se žádné pomoci vůbec nedovolali. A proč je důležité toto řešit? Jak jsem již říkala, domácí násilí je celospolečenský problém. Možná se týká někoho v našem okolí, někoho, koho velmi dobře známe. Možná se týká nebo bude týkat i nás samotných a je důležité, abychom se tomu postavili. Domácí násilí má na oběti obří vliv – a negativní. Může jím být jenom něco tak řekněme relativně lehkého jako to, že oběť bude mít nízké sebevědomí. Může se jí rozvinout posttraumatický stresový syndrom. Ale bohužel se mohou stát i horší věci. Může se stát, že násilník svou oběť dokonce zabije. Nebo jí těžce ublíží na zdraví. Proto si pamatujme, že domácí násilí není jenom starost násilníka a oběti, ale je to i starost nás všech, celé společnosti. Musíme se zlu postavit. Nikdy nevíme, jestli se toto nebude týkat i nás.

Tímto bych zakončila tento díl podcastu. Děkuji vám za pozornost a budu se s vámi opět těšit za tři měsíce. Děkuji.