Kandidát do Senátu Bělohradský (za ČSSD a SZ) v Právu: Jistota, kterou si lidé zaslouží nejvíc

19. 8. 2016

Volebním heslem ČSSD je Lidé si zaslouží jistoty. Možná ne všichni lidé si zaslouží jistoty, někteří se chovají kořistnicky jak k druhým, tak k přírodě, a dokonce také k sobě samým. To heslo je ale v souladu s historickou tradicí sociálnědemokratického reformismu, který v rozhodující míře přispěl k vítězství demokracie nad totalitarismy 20. století. Výraz jistoty tu označuje osvobození lidí od útlaku spojeného se sociální nerovností; a rovnost znamená jednoduše rozšíření občanských a politických práv o práva sociální, která integrovala „dělnickou třídu“, jak se kdysi říkalo, do demokratického státu. Prvním zdrojem jistot ve společnosti je tedy sociální rovnost a z ní plynoucí solidarita a občanská vstřícnost.

Už mnohokrát jsem citoval Alexise de Tocquevilla, který ve své Demokracii v Americe píše, že ve společnosti rovných převažuje lidskost, protože lidé si jsou navzájem srozumitelní: „Když panuje v nějaké společnosti rovnost stavů … může každý z nich v jediném okamžiku pochopit pocity všech ostatních; stačí mu, když vrhne rychlý pohled na sebe sama … není tedy bídy, kterou by bez nesnází nepochopil … (nezáleží) na tom, půjde-li o cizince nebo nepřítele: představivost jej hned postaví na jejich místo … a nechá jej osobně pocítit utrpení, i když někdo drásá tělo jeho bližního.“ Demos ve slově demokracie tvoří lidé, kteří si jsou navzájem srozumitelní, občanská solidarita je vždy spojena se srozumitelností, strach z nesrozumitelných cizinců a „jiných“ je antropologická konstanta.

Každý z nás zápasí o svůj obraz v očích druhých, chce být pro ně srozumitelný; setkání s nesrozumitelností je vždy otřesné, zejména když se člověk stane nesrozumitelným pro své nejbližší. A právě nerovnost dělá lidi navzájem nesrozumitelnými, rovnost je proto sociální podmínkou demokracie.
Ve společnosti rovnosti se formuje veřejný sociální kapitál; lidé zjišťují, že vzájemná pomoc je efektivní, že zneužívání asymetrií všech druhů se nakonec nevyplácí, že spolupráce s druhými je výhodnější. Ve společnostech, kde je nedostatek veřejného sociálního kapitálu, klesá i hodnota soukromého vlastnictví, například ve společnosti nerovnosti musí být soukromé vlastnictví chráněno ostnatými dráty proti většině – a to vždy snižuje jeho hodnotu.

Druhým zdrojem jistot je příroda, obyvatelnost Země, její rytmy, její klima, a tedy i úcta k pozemskému bios, která se prosazuje jako největší politické téma nového tisíciletí. Formule Lidé si zaslouží jistoty znamená nutně také ochranu životního prostředí, snižování toxických emisí, boj proti globální změně klimatu a princip předběžné opatrnosti například v oboru genetické manipulace organismů. A také kritickou ostražitost vůči TTIP, smlouvě, která by zásadním způsobem snížila moc volených parlamentů regulovat podnikání nadnárodních korporací.

Chci tu ale připomenout jistotu, kterou si lidé zaslouží nejvíc. Mám na mysli jistotu, že nebude pod tlakem současné krize zvrácen směr zákonodárného procesu, jehož byly po více než jedno století sociálnědemokratické strany v Evropě motorem a zárukou. Výraz sociální demokracie neoznačuje jen jednu stranu v politickém systému, ale směr vývoje demokratických společností (jak jejich legislativy, tak i politické kultury), který je od konce druhé světové války jednoznačný – legislativa a politická kultura prosazují stále větší univerzalismus, integraci, inkluzi, ochranu přírody či přístup k veřejným statkům, jako je zdravotní nebo vzdělávací systém.

Nejnaléhavějším (a také nejtěžším) politickým úkolem v nečekaně dramatické první polovině nového století je udržet tento sociálnědemokratický směr vývoje v konfrontaci jak s neoliberální absolutizací soukromého vlastnictví, tak i s antipolitickým populismem, slibujícím rozhořčeným „digitalizovaným“ masám „trestání politiků“. Sociálnědemokratický reformismus, který v nějaké míře přejaly všechny demokratické strany, je vývojovou fází evropského racionalismu a sekularismu (víra v revoluci byla zbytkem politické teologie).

V době, v níž informační technologie mění společnost tak rychle, by bylo iracionální nabízet nějaké „předem připravené řešení“ krizových situací; racionální je naopak hájit otevřenou společnost, v níž všichni občané mají přístup k informacím, ke vzdělání, k veřejným statkům, spolupracují jeden s druhým, nebojí se o své přežití. Jen v takové společnosti je pravděpodobné, že lidé společně nějaká řešení najdou. Pravicové privilegování soukromých statků na úkor statků veřejných ohrožuje právě ty podmínky, které lidem umožňují nalézat ve vzájemné spolupráci nejlepší řešení pro jejich problémy.

Globalizace, zaslepený unipolarismus Bushovy administrativy a následné antihistorické zásahy do státoprávního uspořádání Středního východu vyvolaly evropské uprchlické tsunami a to pak identitární paniku. Ta v celé Evropě probudila k novému životu staré démony, se kterými statečně, ale neúspěšně bojovala už Masarykova republika. Démoni jsou zlí rádci, jako řešení všech našich problémů navrhují vydat se na rychlý „račí pochod“ zpět od otevřené společnosti k etnickému, diskriminačnímu, pokrevnímu a uzavřenému pojetí občanství a státu. Myslím, že si lidé zaslouží v prvé řadě jistotu, že sociálnědemokratické strany budou evropským démonům a jejich výzvě k račímu pochodu zpět klást rozhodný odpor – jako už mnohokrát v minulosti.

Právo přineslo 15. 8. článek s názvem Korektnost jde před volbami pryč, politici si pouštějí pusu na špacír. Čteme v něm, že atmosféra na politické scéně s blížícími se volbami houstne, politici vyzývají například k zavedení evropského Guantánama nebo dokonce trestu smrti, protože prý „EU musí přijmout pravidla odpovídající hrozbě. Usvědčení teroristé musí dostat trest smrti.“ Jiný kandidát radí s plápolající pochodní v pozadí „zapálit ohně a dát tak najevo, že my se svých tradic nevzdáme“. A ještě jiný řekl: „Zaznamenávám, že pedofilové se snaží proniknout na mediální scénu, snaží se za svá práva také bojovat. Možná přijde někdo, kdo začne devítileté nevěsty propagovat i u nás.“

U vchodu do Lidového domu jsou fotografie českých sociálních demokratů mučených a vražděných ve vlnách totalitarismů 20. století.
Houstnoucí atmosféra je nakažlivá, lidé si zaslouží jistotu, že sociální demokracie se nakazit nedá, že – podobně jako „socdemáci“ z těch fotografií – zůstane oporou „osvícenského nasměrování legislativy a politické kultury“ a nebude se nikdy oportunisticky podílet na politických kšeftech se strachem. Ten lidi sice sjednocuje, ale jen v tom, co je v nich nejhorší.

Text vyšel v Právu 19. 8. 2016.