Zelená pro zdravotně postižené

23. 3. 2020

Odborná sekce pro lidská práva Strany zelených věnovala letos hodně pozornosti právům zdravotně postižených lidí. Dle Českého statistického úřadu je zdravotně postižených osob v České republice 1 152 000, tedy 13 % obyvatelstva, z nichž cca 100 000 není schopno si bez pomoci jiné osoby obstarat životní potřeby, například připravit si jídlo nebo se dostat ven z domova. Mnoho z nich má ztížený přístup nejen k základním životním potřebám, ale i hůře se domáhají i svých lidských a politických práv, protože před ně staví systém zdravých lidí překážky a bariéry. Ať už jsou tyto bariery fyzického nebo psychického původu, je možné tyto bariery zmenšovat nebo je dokonce úplně odstranit. Bezbarierovost je velice dobrým řešením a čím více bude ta zdravá většina solidárnější, tím bude bezbariérovost efektivnější a také levnější.

„Každý člověk je stejně důležitý jako kterýkoliv jiný člověk a úroveň civilizace se snadno pozná podle toho jak se která společnost chová k těm nejslabším, například ke zdravotně postiženým,“ říká Bronislav Tomek, vedoucí Odborné sekce pro lidská práva Strany zelených.

Přinášíme druhý rozhovor Ivany Recmanové a Hany Grygarové na téme zdravotně postižených a jejich života v české společnosti. Hlavními tématy jsou tentokráte:

1.Terminologie – postižený nebo člověk s postižením

2. Požár ve Vejprtech

celý rozhovor:

https://soundcloud.com/user-99013853/bic-na-bariery

přepis:

Hana Grygarová: Čau lidi, tady je Hana Grygarová a Ivana Recmanová a vítáme vás u našeho lidskoprávního podcastu Strany zelených s prozatímním názvem Bič na bariéry. Děkuju vám, že jste si nás naladili minule, a dneska jsme si pro vás připravily dvě témata. První je terminologie – člověk s postižením versus postižený – a druhý je požár ve Vejprtech. Mám podezření, že Ivana je dobrá na terminologii, takže to pojmu jako udičku. Takže, Ivano, člověk s postižením nebo postižený? Co teda mám říct?

Ivana Recmanová: No, tak co se týče mě osobně, mně je jedno, jestli mě někdo nazývá postiženým člověkem nebo člověkem s postižením, ale všimla jsem si nedávno jedné věci: V první řadě, že v anglosaském světě se tohle téma hrozně často řeší a řeší se už pár desítek let. A on vlastně tadyten spor vznikl z toho důvodu, že za dávných časů právě různý speciální pedagogové a různý pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří sami postižení neměli, tlačili tu takzvanou terminologii person-first language, což znamená “jazyk osoba především”. Což znamená, že nejdřív říkáme osobu a pak teprve to případné postižení, že se neříká “autista”, ale “člověk s autismem”, neříká se “dystrofik”, ale “člověk s dystrofií” a tak dále. Jenomže někteří postižení byli byli proti tomu, protože vlastně ta myšlenka za tadytou terminologií, vlastně že nejdřív se bude říkat ta osoba…

H.G.: Hmm.

I.R.: … A později to postižení, byla taková, že nesmíme zdůrazňovat postižení toho člověka, my musíme zdůrazňovat, že všichni jsme především lidé a že to postižení není součástí naší identity.

H.G.: Rozumím.

I.R.: Jenomže pak se proti tomu vzedmula jakoby vlna odporu a vznikla skupina ADAPT, měli heslo “nic nebude o nás bez nás” a vlastně snažili se to převrátit a říci: “Ale to postižení je vlastně, vlastně součást naší identity.”

H.G.: Rozumím. Teďka prosím tě, jestli můžu ještě jednu otázku…

I.R.: Ano.

H.G.: Mně to jako připadá, že ADAPT chce vstoupit do toho jenom proto, aby do toho vstoupil. Je to tak, nebo je za tím něco více? Proč zrovna ADAPT na to šel takhle? Proč… Není to třeba jako marginální?

I.R.: No, ono se to může zdát jako marginální, ale když se na to podíváme ze širšího hlediska… Zkusme si představit, že třeba přijdeme někam do společnosti a teď se představujeme. Řekneme třeba: “Jmenuju se Jana.” A někdo by řekl: “Ale já ti nechci říkat Jano, mně se to jméno nelíbí, já ti budu říkat třeba Hortensie.” Tak to by se nám asi taky nelíbilo, říkali bychom si: “Proč ten člověk má problém s tím, že se nějak jmenujeme?” Jasně, to jméno se mu třeba líbit nemusí, ale pokud nikdo nenutí toho člověka, aby se tak sám jmenoval, tak proč má takový problém nás tak oslovovat? Takže on tadyten spor o terminologii, který se bohužel začal i přelévat i do České republiky, není jenom o tom, jak si budeme říkat, ale je to i o tom, jestli vlastně respektujeme tu druhou skupinu, jestli respektujeme to, jak se ta skupina chce nazývat, a jestli jí dáváme, jestli jí přiznáváme právo na sebeurčení.

H.G.: Jasně. To mně dává docela velkej smysl. Tak já se přiznám že  ta moje otázka byla taková spíš… Jako že já vím, o čem šlo ve sporu ADAPT versus sociální práce, ale chtěla jsem, abych to neříkala já, aby to bylo od tebe…

I.R.: Jo.

H.G.: … a taky jsem teďka chtěla ještě za sebe přidat, že pravděpodobně to souvisí se sociálním modelem postižení. Sociální model postižení samozřejmě je v Česku novinka, přestože už je v anglosaských zemích používán od 80. let, případně 70., kdy s ním přišla skupina aktivistů kolem Mikea Olivera a přerámovali postižení jako buďto jako interakci člověka s prostředím, dejme tomu člověk se stává postiženým tím, jak je někde nějaká bariéra nebo někde nějaký předsudek, který mu sebere třeba možnost jít do školy, nebo přímo je postižením ta bariéra, ten předsudek samotný a s tím člověkem to vlastně vůbec nesouvisí. Takže se objevily hlasy lidí, který říkají: “Když jsem žila v Americe, tak jsem nebyla postižená, ale když jsem přijela do Prahy, tak postižená jsem.” Byla to profesorka, která, bohužel teda nevím její jméno, ale do Prahy přijela kolem roku 2009 a poukazovala na to, že v Praze je mnoho bariér a ona se nemůže dostat do práce. Pro to místo, kde žila předtím, to bylo naprosto jiný, takže když jezdila do práce, překážky tam nebyly. Takže proto postižený člověk neznamená člověk, který je svoje diagnóza až tak úplně nebo jako… Může to odkazovat na nějakou diagnózu anebo třeba taky ne a může to taky i odkazovat na bariéry, ale ty bariéry nejsou jen bariery architektonické, ale můžou být taky sociální.

I.R.: No, jak jsi zmínila to, že jedna paní profesorka se předtím necítila postižená a pak ano, tak mně to připomnělo, že existují šamanské kmeny například v jižní Americe, kde existují samozřejmě také autisté, jenomže ti autisté bývají v rámci těch kmenů jakoby zaměstnáváni jako šamani. Že tam to není bráno jako takový handicap, že je to vlastně bráno jako nějaká výhoda, že si řeknou: “Hele, tadyten člověk je nějak nadaný, tak bude vykonávat tadytu funkci.” Protože když má někdo třeba absolutní hudební sluch, tak bude dělat třeba dirigenta nebo nějakého muzikanta…

H.G.: Hmm.

I.R.: … zatímco v naší společnosti, ve společnosti řekněme v rámci České republiky je autismus něco, co je spíše nežádoucí nebo za nežádoucí spíše považováno.

H.G.: Naprosto tě chápu a ta perspektiva mi přijde velmi zajímavá. Koneckonců, podobnou perspektivu jsem četla už od kmenů původních obyvatel Ameriky, od amerických indiánů, kde ale nešlo přímo o přidělení role kmenového vůdce, ale o to, čemu my říkáme přiměřené úpravy, že nebyl pro ně problém zaměstnat člověka, který je neslyšící, a protože nebylo zapotřebí u přijetí kmenový organizace tolik mluvit, což umožnilo fungování v běžných rolích pro neslyšící nebo lidi s postižením sluchu nebo lidi s ňákou formou vývojové poruchy v oblasti učení. Takže tohlencto o šamanech jsem nevěděla, díky za rozšíření obzorů. Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nevíš, to bylo kdysi dávno ještě před sociálním modelem postižení, bylo hnutí person-first…

I.R.: Ano.

H.G.: … a jestli to souvisí s tou řečí nebo je to nebo je to od sebe oddělené. Tam šlo o to, že… To bylo hnutí sebeobhájců s mentálním postižením…

I.R.: Ano.

H.G.: … jestli o tom něco nevíš. Já se přiznám, že jsem zcela neudělala svůj domácí úkol.

I.R.: Je to tak, že některé skupiny postižených lidí nebo lidí s postižením naopak preferují ten model, kdy se nejdřív řekne “člověk” a pak teprve to postižení. Souvisí to s, řekněme, určitou emancipací. Tedy, ne že by to bylo tak, že když někdo používá jeden nebo druhý model, že je méně emancipovaný, akorát že ta emancipace u různých skupin lidí vypadá jinak. Je sice pravda, že my všichni lidé, co máme nějaké postižení, jsme postižení nebo lidé s postižením, ale zároveň na každém z nás se to projevuje jinak a ta diskriminace vypadá jinak. Takže ty cesty, jak se emancipovat, jsou jiné, no a právě u lidí, kteří mají postižení intelektu, převažuje ten názor, že by se právě měl používat ten takzvaný person-first language.

H.G.: Aha.

I.R.: Ten jiný model, o kterém jsem předtím mluvila, to je takzvaný identity-first language…

H.G.: Aha.

I.R.: … neboli identa především.

H.G.: Rozumím.

I.R.: Je ale třeba říci, že to se dá aplikovat v podstatě  jen na některé jazyky, například třeba na češtinu nebo angličtinu, ale třeba když máme španělštinu, tak tam když chceme doslova říci “autistická osoba”, řekneme “persona autística”, neboli doslova “osoba autistická”, protože ve španělštině následuje přídavné jméno až za podstatným jménem, takže ve španělštině vlastně cokoliv je…

H.G.: Ano.

I.R.: … person-first language.

H.G.: Takže kdybysme byly Španělky, tak chceš říct, že tady tuhlenctu debatu vůbec nevedeme?

I.R.: Možná bychom řešily, jestli teda říkat, že jsme osoby s postižením nebo osoby postižené.

H.G.: Jasně.

I.R.: Akorát že by se to možná jmenovalo jinak, nikoliv “osoba především” nebo “identita především”, ale jmenovalo by se to nějak jinak.

H.G.: OK. Tak jo. Když jsme zrovna se zabývaly tou emancipací a to  včetně toho lidí s mentálním postižením… Jednak to dělá krásný oslí můstek na naše nový téma, to jsou ty Vejprty…

I.R.: Ano.

H.G.: … a jednak jsem chtěla říct, že i já sama jsem totální osel, protože ještě v roce 2008 jsem teprve přiznávala sama sobě, že jsem člověk s postižením, postižená osoba, tak jsem vlastně narazila na hnutí sebeobhájců a přišlo mi to strašně hustý, dělat z těch lidí s mentálním postižením sebeohbájce, když by měli dělat něco, já nevím, okopávat zahradu. A pak mi došlo: Do háje, jako, stejně jako já chcu dělat některý věci a některý věci dělat nechcu, tak proč by to nemohl dělat kdokoliv jiný? Takže jako chci říct, že svým způsobem jsem já pochopila je a že jsem měla nějaké předsudky a snažím se to momentálně napravit. Možná mimo jiné i tak, že se začínám zajímat a propojovat tu sféru lidí, co jsou teda oficiálně za mentálně postižené, a sféru lidí, v této oblasti, intaktních?

I.R.: Jo.

H.G.: Je to správný slovo?

I.R.: Intaktní je člověk, který nemá žádné postižení.

H.G.: Úplně. A dá se říci, že pokud je někdo… používá vozík a nemá mentální postižení, tak je v tomhle intaktní?

I.R.: Dá se říci, že je neurotypický.

H.G.: Aha! Jo. Dobře. Tak jo. Každopádně jestli můžeme, přešla bych k těm Vejprtům.

I.R.: Tak jo.

H.G.: Takže… Vejprty… Asi všichni tu kauzu sledujete. Ve Vejprtech hořelo, zemřelo tam osm lidí. Ivano, máš kdyžtak nějaký bližší informace o tom, co se stalo?

I.R.: Jde o to, že ve Vejprtech byl dům s pečovatelskou službou. Byly tam postižené osoby nebo osoby s postižením, podle toho, jak to ony samy preferovaly, což my samozřejmě bohužel nevíme. Otázka je, jestli v médiích vůbec proběhla nebo proběhnou vyjádření klientů dotyčného domova. S tím, že se jednalo o lidi s postižením intelektu.

H.G.: OK.

I.R.: Došlo tam tedy k několika úmrtím a vážným zraněním s tím, že v současné době policie prošetřuje, jak vlastně k požáru došlo a vlastně ředitel onoho domova se vyjádřil, že požár způsobili tři klienti, nicméně nespecifikoval jejich jména s ohledem na jejich soukromí, nicméně policie říká, že teprve se ten případ prošetřuje a že nemají určené viníky nebo nemohou stoprocentně říci, kdo to byl. Takže se objevily spekulace, proč to vlastně ten ředitel řekl…

H.G.: Hm.

I.R.: … No.

H.G.: Rozumím. Je to takové na pováženou, protože jakýkoliv člověk má zaručená práva včetně presumpce neviny, což tady asi mohlo bejt centrální, být nějakým způsobem narušeno, a vlastně celá ta situace kolem Vejprt ukazuje i na tristní stav všeobecně vnímání postižených lidí, na to, jak vlastně třicet let se vymlouváme na to, že minulý režim odstrkoval lidi s postižením na vedlejší kolej, že nás odsouval do ústavů, ale k těm změnám, ke kterým mělo dojít, tak nedochází. Nebo jsou takové malé, omezené. Podaří se velmi malému procentu, které je pak dáváno takovým nešťastným způsobem za vzor, že když dokáže být tady Františka Vopálenská moderátorkou v televizi a je na vozíku, tak proč to nedokážeš i ty? Což mi nepřijde jako úplně fér. Těch příležitostí je velmi málo a mnoho těch, kteří jsou postižení, se k tomu nedostanou. Ale chtěla bych upozornit na aktivitu lidí z Jednoty pro deinstitucionalizaci, kteří na tom tématu pracují a kde je fakt vidět, že lidi s intelektovým postižením mohou žít samostatně. Ivano, chtěla bys kdyžtak k tomu něco říct?

I.R.: Já si myslím, že problém byl i v tom, jak na to někteří politici zareagovali, například z Ministerstva práce a sociálních věcí se v podstatě ihned ozvalo, že je potřeba snížit kvótu klientů takovýchto zařízení na zdravotní sestry, co tam pracují, jenomže to je vlastně jenom… Ani nevím, jestli se dá říci hašení požáru, vlastně to nijak neřeší příčinu a vlastně to právě neřeší neřeší ty požáry jako takové a vzhledem k tomu, jak bývá bezpečnost… vlastně v místech, kde se vyskytují postižení nebo kde se mohou vyskytovat, podceňována, tak se obávám, že tyhle případy budou bohužel přibývat.

H.G.: To je hrozně zajímavej moment. Já jsem měla samozřejmě školení BOZP, ale to školení BOZP vůbec neřešilo, že se v budově vyskytuje nějaká osoba s poruchou pohybu a orientace, a Ivano, myslíš si, že je možný, aby… Dobře, omlouvám se za tu otázku, je poněkud záludná, mám řešení, ale myslíš si, že je možný, aby lidi jako já, lidi na vozíku, s omezenou mobilitou mohli nějakým způsobem chránit proti požáru, pokud žije sám?

I.R.: Já si myslím, že určitě řešení existuje, a nejdůležitější je právě brát v potaz právě to, že existují lidé, kteří mají třeba sníženou nebo jinou mobilitu než řekněme intaktní populace nebo populace, která nemá pohybové postižení, a je potřeba zajistit, aby byly dostupné bezbariérové únikové východy, je potřeba nějak řešit situace, co dělat, když bude hořet a člověk nebude moct použít výtah, což je asi dopravní prostředek, který nejčastěji lidé s pohybovým postižením běžně užívají, pokud nemohou vyjít po schodech…

H.G.: Ano.

I.R.: …a to je a tadyto je zrovna spíš věc, která se týká míst, kde už je víc lidí, protože vím, že třeba na školách v USA, kde bohužel často dochází ke střelným útokům, tak když se tam právě cvičí poplach, tak se stává, že když je tam třeba student na vozíku, že je zmatek ohledně toho, kdo ho vlastně teda odnese ven z budovy. Protože když probíhala tato cvičení, tak si někteří studenti stěžovali: “No ale mě nikdo neodnesl, protože člověk, co mě měl odnést, tak ten den zrovna nebyl ve škole, a další ani nevěděl, jako že je za něj náhradník”, takže tyhle věci bohužel bývají podceňovány, ačkoliv by naopak měly být prioritou.

H.G.: Takže to je hrozně dobrý nápad, čili bylo by nutné zapojit lidi s postižením do požární bezpečnosti?

I.R.: No, do nějakého školení, rozhodovacích politik a podobně.

H.G.: Rozumím. Teďka bych se zase chtěla dostat oslím můstkem k tomu k těm Vejprtům… Myslíš si, že je reálný, aby člověk s intelektovým postižením se chránil proti požáru? Když by byl někde jako sám, bez dohledu?

I.R.: Tak obecně to je asi stejný problém, jako jestli se může chránit sám člověk, který to intelektové postižení nemá.

H.G.: Aha.

I.R.: Protože… Já nemám statistiky ohledně toho, kolik lidí kde na světě přes rok uhoří, nicméně se ukazuje, že obětí se může stát vlastně kdokoliv…

H.G.: Hmm.

I.R.: … takže důležité je si říci, že to, že někdo uhoří, nemusí být nutně chyba nebo nutně záležitost jeho intelektu. To je často souhra více věcí a právě důležité je to zajistit tak, aby k uhoření nedocházelo. Nicméně někteří lidé jsou toho názoru, že právě lidé s intelektovým postižením by nad sebou měli mít právě neustálý dohled, aby k tomu nedošlo, ale já se domnívám, že to potřeba není nebo respektive vždy záleží na tom, jak si to přeje sám ten člověk s postižením intelektu. Protože jsou lidé, kteří toto postižení mají, žijí sami a případně využívají podle svých potřeb asistence nebo využívají nějakých blízkých lidí k tomu, aby jim třeba pomáhali s prací v domácnosti, s účty a podobně…

H.G.: Hm.

I.R.: … že vlastně mají takové pomocníky, kteří jim dobrovolně nebo někdy i za peníze pomáhají, ale důležité je, že si to řídí právě ten sám postižený. Že to není totéž, co opatrovnický systém, který tady v České republice v současnosti máme a za který je Česká republika někdy i kritizována, protože vlastně ten opatrovník je někdo, koho přidělí soud, kdo má vlastně nad tím postiženým moc, ale důležité je, aby ti lidé s postižením intelektu nebo vlastně jacíkoliv lidé, kteří mají nějaké postižení, aby měli možnosti sami o sobě rozhodovat. Protože ono se taky čistě teoreticky může stát, že ten člověk, který má být opatrovník nebo kdokoliv jiný, může taky tu situaci vyhodnotit špatně.

H.G.: Chápu. Já jenom do toho zase vstoupím. Vím o případu dobré praxe, kde lidi s intelektovým postižením, případně kombinovaným postižením intelektu a pohybovým žijou samostatně. Je to Domov bez zámku na Vysočině, byla jsem tam, kde momentálně klienti žijí, tráví svůj čas, mimo jiné i prací na zahradě. To je moje téma, který mě zajímá. Já vím, že se občas objevují takové hlasy, co lidi s postižením intelektu odsouvají, takže záleží opravdu na tom, jaký se jim dostanou příležitosti a jestli mají někde možnost projevit svoje schopnosti a zapadnout do nějaké role, což je jedna věc, a druhá věc je, že trh práce není takovej, že by zvládl, aby byl zaměstnanej úplně každej, ať už intaktní, nebo s jakýmkoliv postižením.

I.R.: Ano.

H.G.: A ještě bych, protože nás tlačí čas, tak jako bonus mám pro vás připravený já, že udělám, co se právě týče té požární bezpečnosti…

I.R.: Ano.

H.G.: … a… mám dojem, že jsem to říkala?

I.R.: No, přiznám se, že je to pro mě taky překvapení.

H.G.: Dobře. Takže… Prosím tě, vzhledem k tomu, že tady mám plošinu, která se ale nesmí používat v případě požáru…

I.R.: Já jsem si toho všimla, když jsem sem za tebou přišla.

H.G.: Jo, což je úplně super. Tak mám tady plošinu a ta se nesmí používat v případě požáru. Co teď? Mně bylo doporučeno něco, co je investice asi 1 500 Kč, což jsou asi tři požární hlásiče detektorů kouře, který mně umožní detekovat kouř ještě dřív, než k tomu dojde…

I.R.: Ano.

H.G.: … a potom hasící sprej, kterej zvládne používat i člověk s takovou mobilitou, jakou mám já…

I.R.: Jo.

H.G.: … což znamená, že by teoreticky měl požární hlásič identifikovat jenom, že došlo k nějakýmu zahoření…

I.R.: Ano.

H.G.: … a já k tomu pak přijdu a uhasím to jako… Stejně jako kdybych použila sprej na jánevím na cokoliv. Kosmetický nebo ňáký prostě obecně sprej.

I.R.: To je skvělé. A kde se to vlastně dá získat nebo co musíš splnit pro to, abys něco takového získala?

H.G.: Tohle je běžně prodejnej a běžně dostupnej produkt…

I.R.: Ano.

H.G.: Jo, není to ňák specificky omezený, tohle je mimo tu pečovatelskou sféru.

I.R.: Jo.

H.G.: Jo, je to dostupné.

I.R.: Jo, tak to je super, protože ne všechny takovéto pomůcky jsou dostupné, některé jsou drahé a ne všechno je hrazeno z nějakého externího rozpočtu, tak jsem se ptala, aby lidé, kteří budou tento podcast poslouchat, věděli, kam a jak se obrátit.

H.G.: Hm. Je to samozřejmě blbý… Jako lidi s postižením jsou chudí a tady tohlencto může bejt pro spoustu lidí bariéra. Jo, ty bariéry jsou i ekonomický, já to nepopírám a já momentálně na to v tuto chvíli nemám řešení. To se omlouvám, to je záležitost… To je běh na dlouhou trať.

I.R.: Jo.

H.G.: Přežít chudobu, lidi s postižením.

I.R.: To je právě důvod, proč potřebujeme řešit více věcí najednou, a musí to být právě pro politiku nebo politiky priorita, aby nikdo nepřišel zkrátka.

H.G.: Tako jo, já si myslím, že s tím bych se rozloučila…

I.R.: Souhlasím.

H.G.: … Díky vám za pozornost a někdy za tři měsíce?

I.R.: Ano, za tři měsíce.

H.G.: Za tři měsíce zase u podcastu na shledanou.

I.R.: Na shledanou.