A2: Demokracie je zdlouhavá a bolí, říká členka předsednictva SZ Horáková

31. 8. 2016

Jak by podle vás měla vypadat současná zelená politika?

Strana zelených v Česku existuje už dvacet pět let a v průběhu této doby se měnily společenské výzvy, které musela překonávat. Nyní například nastává čas, kdy podle mě někdejší zelená politika už neodpovídá na otázky, které společnost klade. Proto se kromě starosti o životní prostředí musíme zaměřit například i na sociální politiku. Není možné ochraňovat životní prostředí a neřešit běžné starosti lidí, které jim brání rozhlédnout se kolem sebe. Bez zájmu o sociální problémy nikdy nemůžeme lidi pohnout k ochraně životního prostředí. Teprve až budou sociálně ohrožené skupiny stabilizovány, můžeme postoupit ke starosti o naše okolí.

Není to v podstatě moderní levicová politika?

Ano, důraz na sociální politiku i na ochranu životního prostředí, to je samozřejmě levicová politika.

Současný předseda zelených Matěj Stropnický je považován za hlas radikální demokracie. V čem by měla být dnešní demokracie radikální?

Nerada bych mluvila za předsedu Stropnického, ale rozumím tomu tak, že musíme nacházet příčiny toho, co demokracii ohrožuje, a s nimi se potom vypořádat. V současné době společenskou atmosféru otravuje oddělení elity od zbytku společnosti. Prohlubuje se zde pomyslná propast a těžko se hledá společný hlas. To je třeba případ reakcí na migraci do Evropy nebo ochranu práv sexuálních menšin – ani v jednom případě neexistuje široká shoda veřejnosti.

Čeští zelení se vždy situovali spíše do jakéhosi liberálního středu. Splňuje v současnosti Strana zelených jako celek vámi zmiňovaný posun doleva?

Vnitrostranická diskuse stále běží a odráží i to, co se děje ve společnosti. Nyní ale jsou ve straně výrazněji zastoupeny hlasy těch, kdo se od liberálně středové politiky snaží ukročit doleva. Zároveň jsou však ve straně i středoví liberálové. Levicová platforma Zelená re:vize podle mě posouvá Matěje Stropnického více do středových pozic, možná i proto, že on není jejím členem. Zelená re:vize vyplňuje prostor nalevo od Stropnického.

Existuje ale uvnitř strany odhodlání opustit nejen původní středové pozice, ale i tradiční elektorát, kterým dosud byli především městští liberálové?

Stále platí, že chceme, aby nás volili městští liberálové, zároveň ale panuje shoda o tom, že zisk dvě a půl procenta hlasů ve volbách je opravdu málo. Hledáme cesty, jak oslovit další voliče, další postup ale musí vyplynout z diskuse všech členů strany.

Strana zelených se pyšní silnou vnitrostranickou demokracií. Nemůže to v situaci, v níž existují dva vyhraněné proudy, ztěžovat její chod i přijímání nejrůznějších rozhodnutí? Nestane se právě demokratičnost brzdou při provádění změn, o nichž jste hovořila?

Jakékoliv omezení demokratických mechanismů uvnitř strany je naprosto nepřijatelné. Cokoliv se rozhodne, musí být prodiskutováno. Demokracie je zkrátka zdlouhavá a hodně bolí.

Jste spokojená se stranickou demokratičností i v otázce zastoupení žen?

Po této stránce je situace u zelených nejlepší z českých politických stran, což ale neznamená, že je dobrá. Skutečnost, že kandidátky jsou nastaveny tak, aby v trojici vždy byla zastoupena obě pohlaví, nepovažuji za správnou. Mělo by to být na střídačku. Mělo by se také více dbát na to, aby se mluvčí na sjezdu a konferencích střídali podle pohlaví, stejně jako tomu je u německých Zelených. Když pak dojde k situaci, kdy už není žena, která by chtěla přispět do rozpravy, tak se hlasuje o tom, zda se v ní má pokračovat. Nepoměry, jichž jsme svědky na českých zelených fórech, jsou podle mě hrozné. Když se diskutéři střídají, debata plyne úplně jiným směrem. Záleží dokonce i na tom, zda rozpravu začne muž, nebo žena. Zároveň ale na Straně zelených oceňuji, že je vertikálně tak propustná: členkou jsem se stala v roce 2013 a dnes už jsem v předsednictvu. To by se v jiné straně nestalo. Ovšem kdyby nebyla různá opatření jako zipy a kvóty, možná bych to vzdala, protože je to opravdu hodně nerovný boj.

Vaším tématem je komunální politika orientovaná na ženské otázky. Co to vlastně je?

K jednomu z klasičtějších resortů na komunální úrovni, jako je školství nebo sociální politika, lze oficiálně přidat politiku rovných příležitostí – například v Rakousku je to běžná praxe. Jde o politiku tvořenou s vědomím toho, že v obci jsou zastoupeny ženy i muži a že mají rozdílné potřeby a jiné životní dráhy. Dobře je to vidět třeba na tvorbě rozpočtu, který může ženy zcela ignorovat. Může jít například o nepoměr mezi penězi vynaloženými na sport, který aktuálně hrají v daném místě převážně muži, a nízkou prioritou odstraňování bariér v hromadné dopravě, což by ocenily mnohé pečující osoby, a to jsou v současné době převážně ženy.

Daří se Straně zelených lákat do svých řad ženy?

Stranu zelených volí převážně ženy, ale co se týče členské základny, tam stále převažují muži. Přesnou statistiku, která říká, jaký podíl mají v přílivu nových členů ženy, ale nemám. Když ale Fórum političek Strany zelených uspořádá setkání, dostaví se polovina členek a polovina nečlenek, což považuji za dobrý výsledek.

Ve Straně zelených probíhala i diskuse o spolupředsednictví muže a ženy. Kde se zadrhla?

Spolupředsednictví už existuje na lokálních a krajských úrovních, ale ne na celostranické. Podobnou změnu se už dvakrát nepodařilo prosadit, ale nyní panuje shoda na tom, že se spolupředsednictví nejdříve otestuje na nižších úrovních a pak teprve budeme diskutovat o celorepublikovém spolupředsednictví.

Ale funguje to? Nejde pouze o spolupředsednictví muže a ženy, ale o problém dvojího vedení vůbec…

Dobrým důvodem pro institut spolupředsednictví je, že nekoncentruje moc v rukou jednoho člověka. Němečtí Zelení měli jednu dobu dokonce tři předsedy, ale museli od toho ustoupit, neboť to už bylo opravdu příliš.

Velké tradiční politické strany prožívají krizi, ztrátu důvěry voličů a odliv členů, což souvisí s krizí zastupitelské demokracie obecně. Myslíte, že se tato krize může zeleným vyhnout?

Asi je třeba především říct, že tato krize se zeleným nevyhnula. Pro veřejné mínění jsme stejně zkorumpovaní jako ostatní. Často slýcháváme, že možná nejsme ve sněmovně a ve vládě, ale stejně máme uvnitř strany svá koryta. Žádná stranická funkce přitom není placená, politiku děláme zadarmo ve volném čase. Nicméně to, že podobná výtka přijde, je varovný signál, že se krize zastupitelské demokracie týká i nás. Podobnou nedůvěru lidí nejlépe překonáte, když mezi ně přijdete, snažíte se je hájit a prožíváte s nimi nějakou kauzu, na níž jim záleží. Tím se trochu maže dojem politiky dělané od stolu, která je pouze naoko, protože hlavním cílem je vydělat si peníze. Je to časově i kapacitně náročné, ale zdá se mi to jako dobrá cesta – prostě vyjít na ulici.

Stála jste u zrodu Iniciativy Hlavák, nabízející pomoc uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, a v poslední době se angažujete v kampani Pošťák není pojišťovák. Chápete tyto aktivity jako součást stranické agendy, nebo jako oddělenou sféru občanského aktivismu?

Mohu být aktivistka, mohu být politička a mohu být obojím. Spojení obojího se mi zdá ideální, o čemž mne přesvědčila právě kampaň Pošťák není pojišťovák, během níž se ukázalo, že pokud člověk chce vytvořit hnutí, motivovat lidi a přesvědčit je o něčem, tak se bez aktivismu neobejde. Nelze ale spoléhat pouze na aktivismus, neboť pak je potřeba vyjednávat s vedením České pošty a ministrem vnitra Milanem Chovancem, do jehož resortu pošty spadají – zkrátka dělat politiku, která je jistě nudnější než aktivismus. Ale spojení obojího je dobrá kombinace.

Jak dlouho lze tuto podvojnost udržet? Není na vyšších politických postech možnost kombinovat aktivistickou a stranickou agendu podstatně menší?

Já myslím, že to jde kombinovat i na této úrovni. Aktivismus je cesta k lidem, kteří nemají zastoupení v politice, pro které politici jsou ti na druhé straně. Právě aktivismus může obě strany propojovat. Možná jsem nyní příliš pohlcená poštovní kampaní, kterou dělám, a všechno tím poměřuji, ale zdá se mi, že to funguje dobře.

Povězte nám tedy o kampani Pošťák není pojišťovák něco víc.

Kampaň začala letos v únoru. Já se dostala do předsednictva Strany zelených v lednu a šlo hned o mé první téma. Slyšeli jsme z více stran, že v České poště jsou nějaké problémy, že pošťačky a pošťáci jsou nuceni nabízet bankovní produkty. Docházelo k šikanování zaměstnanců – od krácení mezd po psychický nátlak a vyhrožování ztrátou práce. Smlouvy na dobu určitou se prodlužovaly pouze při splnění plánů, které ale byly z podstaty nesplnitelné. Původně jsem myslela, že to bude jen jednorázová akce, že vydáme tiskovou zprávu a zúčastníme se akce, kterou pořádali sami pošťáci. Ale ono to nešlo ukončit. Čím víc jsme pronikali do prostředí, tím víc problém narůstal, až bylo v podstatě nemorální od něj odejít. Takže jsme dnes zapojení do pošťáckých akcí, navzájem se informujeme, máme společné vazby, máme web Pošťák není pojišťovák a uveřejňujeme jednotlivé příběhy. Na můj mail stále chodí zprávy s dalšími a dalšími příběhy, které bychom měli uveřejnit. Problém je, že zaměstnanci pošt jsou hrozně atomizovaní. Česká pošta navíc brání tomu, aby se propojili. Možnost, že by v jeden moment všichni vstoupili do protestu, je tím nejhorším, co si management umí představit. A tak se tomu všemi způsoby snaží zabránit. Když někdo zvenku, kdo nemá přímou souvislost s poštou, potvrdí, že zde existuje problém, je to velmi důležitý signál, který řadové zaměstnance pošty motivuje. Takový cíl měla i akce, kterou jsme dělali nyní v srpnu. Natiskli jsme pět tisíc samolepek, na nichž byla hesla jako „Pošťák není pojišťovák“, „Pošťáci, pošťačky, stojíme za vámi“ nebo „Nenechme Českou poštu šikanovat své zaměstnance“, a pak jsme je lepili na obálky a v jeden den jsme je odeslali. Takže každý, kdo na poště pracuje, je musel vidět.

Jak si kampaň po půl roce stojí?

Nastává čas na politiku. Musíme dát dohromady všechna svědectví, sbíráme také podpisy pod petici a vše předáme řediteli pošty a ministru Chovancovi. Zrovna letos končí smlouva mezi Českou poštou, bankou a pojišťovnou, pro něž pošta zmíněné služby zajišťovala, a teď se jedná o novou smlouvu na léta 2018 až 2028. To znamená, že pokud neuspějeme nyní, tak se to nehne dalších deset let. Proto je namístě velká urputnost. Pro mne by byl úspěch, kdyby se ze smlouvy vypustila formulace o „aktivním nabízení produktů“.

To ale není vaše první aktivistická kampaň. Tou byla Iniciativa Hlavák, zaměřená na pomoc uprchlíkům, za kterou jste dostala i Mimořádnou cenu rektora Univerzity Karlovy. Jak tato iniciativa vznikla?

Minulé září, během eskalující uprchlické krize, mi bylo trapně, že nemůžu jet pomáhat do Maďarska či Řecka, protože mám dvě malé děti. Tak jsem jen přihlížela, co se v Řecku a jinde dělo, a pak jsem se dočetla, že v České republice pustí asi dvě stě lidí ze zařízení pro zajišťování cizinců. Pojala jsem to jako šanci zjistit, jaká je situace a jestli uprchlíci potřebují pomoc, případně jakou. Potřebovali úplně jiný druh pomoci, než jsem si představovala, ale to už patří k učení se za pochodu. Čili jsme nejdřív nakoupili spoustu pečiva a vody a šli jsme s krosnou na pražské hlavní nádraží. Jenže nikdo nepřijel, a když přijel, potřeboval hlavně informace v rodných jazycích. Podle toho jsme pak začali organizovat pomoc. Začali se k nám připojovat lidi, kteří ty jazyky umějí, a také lékaři a lékařky, včetně dětských. Nakonec to bylo několik stovek lidí. Sama jsem tím počtem byla překvapená. Iniciativa pořád trvá, utvořil se neúnavný kolektiv, k němuž mám velký respekt.

Iniciativě Hlavák se podařilo prorazit zespoda, za pomoci grassroots aktivismu, skleněný strop institucionálního nezájmu a nakonec jí byla v budově nádraží i vyčleněna místnost. Rozhoupal se k nějaké podpoře i pražský magistrát?

Pomoc od magistrátu nebyla taková, jakou jsme si představovali. Cítili jsme se spíš v roli nějakých prosebníků. Pamatuju si, že během jedné ze schůzek vyplynulo, že pro ně je nejdůležitější otázka, co děláme s ilegály. Tedy jestli s nimi jdeme na policii, když nemají papíry. My jsme jim říkali, že ano. Ale bez papírů nebyl přece takřka nikdo, protože byli propuštěni z detencí, kde už důkladnou kontrolou prošli.

Věnujete se i guerilla gardeningu. Jaký je váš postoj k přímým akcím?

Čím dál lepší. Ale guerilla gardening je taková neškodná věc. Lidé, kteří se tomu věnují, pocházejí z velmi pestrého prostředí a jejich motivace jsou různé. Pro mě je podstatné, že půda ve městě je nerovně rozdělená a že by měla být lépe využívaná. Zvlášť když třeba není využívaná vůbec. Guerillové zahradničení je zatím spíše symbolická věc. Ideálně bychom měli mít normální úrodu a mohli tím někoho živit. Ale to se zatím nepodařilo.

Jednou z odpovědí na krizi klasických stran byl vznik hnutí, jako jsou španělští Podemos nebo ve své době i řecká Syriza. Obě hnutí integrovala lokální a partikulární iniciativy do společného politického projektu. Je něco podobného možné v České republice?

Je to zvláštní, ale v České republice něco podobného dělá ANO. Když cítí potenciál a vidí, že se na nějakém místě lidé sdružují kolem určitého problému, snaží se je získávat. Ale to je vlastně takové hnutí shora, což nemůže fungovat. Skutečné hnutí nemůže vzniknout tak, že přijde nějaký předseda a poskládá si figurky podle svých kupeckých počtů. Hnutí musí růst zespodu, což dá hrozně moc práce, ale je to podle mě jediná stabilní možnost. Zatím se to u nás ale nepodařilo.

Co se vám za dva roky v komunální politice povedlo?

V komunální politice začínám v opozici, což je pro začátek lepší než rovnou vládnout. A role opozice je myslím v posouvání hranic možného. Pokoušet se o zlepšení a hnát vývoj dopředu. Jenom tím, jak argumentuji a co požaduji, i když to bude zamítnuto, mohu posunout debatu a příště budou mé názory třeba přijatelnější.

Našla jste v politice, byť opoziční, co jste v ní hledala?

Mám za sebou zatím dva roky v komunální politice a pár měsíců v té celostátní, ovšem na stranické úrovni. A ta je mnohem rychlejší. Věnovala jsem se jí teď trochu víc, protože jsem se potřebovala naučit, jak pracovat v předsednictvu Strany zelených. Na celostátní úrovni je to pestřejší. Naopak jako opozici na Praze 2 se nám pořád zužuje prostor k tomu, abychom mohli něco dělat. Například nám zakázali chodit na jednání městské rady, což jsme dříve jako opoziční zastupitelé mohli. Víc než co jiného tam tudíž sleduji, jak to dělat nechci.

Rozhovor vyšel 30. 8. 2016 v kulturním čtrnáctideníku A2.